Malebné oázy v kaňonech, přátelští obyvatelé a spousta sladkých datlí. Pojďte se mnou poznat tajemnou krásu jihovýchodního pobřeží Arabského poloostrova. Omán má bohatou historii sahající až do doby bronzové. Nabízí pestré scenérie od pouští a průzračných kaňonů, po horské masivy a krásné pobřeží. Destinaci nám doporučili kamarádi, a tak když jsme o jarních prázdninách na poslední chvíli řešili kam vyrazíme, Omán byl mezi hlavními kandidáty. Nejlevnější letenky vycházeli s dvoudenním přestupem v Abú Dhabí. Návštěva tohoto města pro nás byla také zážitkem, o kterém si můžete přečíst v samostatném článku Abú Dhabí – cesta do moderního velkoměsta.

Přiletěli jsme v noci do hlavního města Muscatu a jeli rovnou do hotelu na kraji města. Vybrali jsme to nejlevnější ubytování poblíž letiště, a přestože měl pokoj velkou pohodlnou postel a vlastní koupelnu, tekla jen studená voda a po zdech lezli švábi. Věci jsme nechali raději zabalené, doufaje, že se nám nikam nedostanou a po dvou téměř probdělých nocích na cestách jsme usnuli jako miminka i s brouky nad hlavou. Brzy ráno jsme hotel opustili a vydali se do přístavu Seeb. Odtud jsme měli již domluvenou loď s výbavou na šnorchlování. V minulých dnech byly prý takové vlny, že se k ostrovům Daymaniyat Islands, kam máme namířeno, ani nedalo dojet. Dnes je ale prý moře o poznání klidnější. No, můj žaludek si to rozhodně nemyslel a všichni cestující s nadšením od posádky přijímali bundy proti sprškám z každé proražené vlny. Nejvíc nám ale bylo líto, že při takových vlnách není možné spatřit žraloky obrovské, kteří se zde touto dobou vyskytují. Po hodině byl náš cíl na dohled. Bylo to asi poprvé, co jsem viděla pustý ostrov v pravém slova smyslu – jen písek, skalky, občas trs trávy. Voda kolem byla průzračná a my se nemohli dočkat až se skočíme podívat pod hladinu. Wow! Kareta obrovská! A tamhle další! Byli jsme nadšení, a velmi brzy jsme pochopili proč to zde kapitán nazývá želvím městem. Desítky želv všech velikostí plavaly všude kolem nás, mezi nimi se proplétaly ryby neskutečných barev a každou chvíli se některá z želv plavala nahoru nadechnout. Nádherný zážitek nejen pro milovníky želv.

Po vylodění zpátky na pevnině naše cesta už pokračovala k horám, do starobylého místa Al-Hamra. Přes 400 let stará vesnice vytvořená z nepálené hlíny, kde stropy domů jsou z palmových kmenů a listí. Protože městem protéká voda, je zde v pouštní krajině kontrastní oáza datlových palem. Město je v současné době rozděleno na dvě části – mrtvé město a nové moderní město, kam se obyvatelé z neopravovaných hliněných domů postupně přesouvají. My jsme se ubytovali v hliněném domečku přímo v centru mrtvého města a byl to úžasný zážitek. Přestože dům z venku vypadal na spadnutí, uvnitř byl fascinujícím labyrintem s příjemnou postelí, moderní koupelnou, arabským lobby s neomezeným množstvím balené vody, várnicí čaje a mísou slaďoučkých datlí.

K noční procházce nám doporučili pouze spodní část vesnice a my toto doporučení s respektem dodrželi. Co ale může být v horní části nebezpečného už nám neprozradili. Jsou tam zlí lidé? Nebo se tam domy hroutí na hlavu? Možná se to při příští návštěvě Ománu vydáme zjistit.

Ráno jsme s východem slunce měli připravenou snídani na terase domu. Na jedné straně palmový háj, na druhé straně výhled na hory a na třetí straně vycházející sluníčko. I když se samotná snídaně obsahově téměř nelišila od jiných zemí, ta atmosféra byla naprosto nezaměnitelná.

I když bych v této vesničce ráda strávila ještě další den, v horách už na nás čeká průvodce Zaher. Naše auto z půjčovny zůstalo tam, kde na hřebeni skončil asfalt. Zaher si nás vyzvedl terénní Toyotou a pomalu jsme se začali po kamenité, povodněmi vymleté cestě sesouvat z hor do údolí. Nikdy jsem při jízdě autem necítila takový adrenalin, jako tady, přestože jsme jeli rychlostí 9 km/h.

Konečně jsme se „dosesouvali“ až do údolí na začátek Snake Canyonu. S autem jsme zastavili v zatáčce, uprostřed ničeho. Dostali jsme neoprenové oblečení, sedáky, helmy a bylo nám poručeno, ať si všechny věci, včetně pasů a peněz necháme v autě, aby se nám nic nerozmočilo. Vzali jsme si tedy jen malou svačinu, mobil a vyrazili. S autem odjel jeho bratr a my doufali, že nebudeme muset v neoprenu šlapat 200 km pěšky a hledat českou ambasádu… 😂 Prvních pár metrů nám nebyla voda ani po kotníky a my jsme mysleli, že se v neoprenových kombinézách roztečeme teplem. Postupně jsme se ale začali brodit stinnou soutěskou s chladnější vodou a za hřejivou výbavu byli vděční.

Hned ze začátku kaňonu jsou dva asi 20 metrové úseky, které je nutné slanit. Zaher nám vzal batoh, abychom to měli pohodlnější a také telefon, že nás vyfotí. První šel Honza, pak já. Když jsme slanili první úsek, lano zmizelo zpátky nahoru a my stáli v mezipatře. Nebylo kudy se dostat dolů, nebylo kudy se dostat nahoru. Nemáme pas, peníze, mobil, jídlo, pití a teď už ani lano. Chvíli bylo ticho. Pokud se náš průvodce teď otočí, je s námi ámen. Po chvilce slyšíme zvuk padajícího lana, nám při tom padají kameny u srdce a už se opět začínáme cítit bezpečně.

Název Snake Canyon má nejen proto, že řeka svým tokem mezi útesy připomíná tvar hada, ale zároveň naráží na přítomnost skutečných hadů v tomto kaňonu. My měli štěstí a jednoho jsme potkali. S respektem jsme se přibližovali a plachý had raději zmizel mezi kameny. Kaňon je úchvatný vysokými útesy, úzkými stezkami a modrými jezírky. Když mi Honza před cestou ukazoval, kam by chtěl jít, promo video bylo plné turistů. Moc mě to nezaujalo, brodit se řekou v davu, to není nic pro mě. Ale realita byla úplně jiná. Celý kaňon jsme měli ten den jen pro sebe. Jen my dva a náš průvodce Zaher.

Tato trasa je ideální kombinací trekingu, slaňování, horolezení, plavání i skákání. A my si na naší cestě zkusili ještě něco navíc. Pár dní před naší cestou byli totiž v Ománu přívalové deště, které způsobili povodně, a to stáhlo samozřejmě spoustu nečistot do koryta řeky. Voda musela mít neskutečnou rychlost, protože většinu trasy nebylo po povodni ani památky. Až do doby než jsme doplavali k veliké jeskyni, která byla plná nánosů především splaveného palmového dřeva a plastových odpadků. Člověk by neřekl, jak náročné může být touto vrstvou proplavat. V jeskyni byla velká hloubka, navíc se zde držel strašný smrad a já se jen děsila, aby vedle mě neplavala třeba nafouknutá ruka, protože vím, že ty povodně měly oběti. Odvrátila jsem pozornost raději na stalaktity všude kolem a začala si prorážení sajrajtu v jeskyni užívat.

Další zajímavou zkušeností na této trase pro mě bylo, když jsme museli podplavat kámen, protože normální cesta byla zatarasená spadlým stromem. Jednalo se o dvě tempa pod vodou, nic náročného. Nádech, šup pod vodu – a… konec. Jsem zaseklá pod kamenem. Nemůžu tam ani zpátky. Nechápu, co se děje. Už mi to dochází. Já se tady utopím. Nadechla jsem se málo, protože jsem věděla, že stačí dvě tempa. Ale vůbec mě nenapadlo, že mě „záchranná“ vesta vynese na hladinu a utěsní mě pod kamenem. Průvodce okamžitě zareagoval a vytáhl mě nad hladinu. Vždycky si vzpomenu, jak vyprávěl děda, když jeho auto zleva srazil kamion, že je na živu jen díky tomu, že neměl pás a pohotově skočil na vedlejší sedačku. Paradoxy bezpečnosti. Koryto se rozšiřovalo a voda z kaňonu se pomalu ztrácela v písku. V okolí se to začínalo hezky zelenat a pod hladinou řeky objevovat barevné kamínky. Blížíme se na konec naší několika hodinové procházky kaňonem.

V cíli už na nás čeká Zaherův bratr i s autem a našimi batohy a jedeme rovnou do sprchy na jeho chatu. Tam dáme sušit neopreny a pokračujeme na ubytování do jejich rodné horské historické vesničky Bilad Sayt. Zde už máme připravený obídek a další mísu plnou datlí. Po obědě vyrážíme na procházku po okolí vesnice. Snadným říčním kaňonem se tentokrát již suchou nohou z hotelu dostáváme do zahrad plných vláhy díky systému zavlažovacích kanálů. Malá políčka, kde najdete snad všechny druhy obilí, tady máte jako na dlani. Dobýváme také místní pevnost, která se tyčí na kopci v centru vesnice. Děti od ní sjíždí v krabicích od banánů a rozpadlých přepravkách po silnici dolů. Takové arabské bobování. Na zemi se válí samopal. Ale svou velikostí nás neznepokojuje. Všude se tu cítíme bezpečně.

Ráno opouštíme našeho průvodce a vyrážíme do další části pohoří. Wadi Ghul přezdívaný ománským Grand Canyonem. Jdeme na tzv. „Balcony walk“, který vede podél stěny ohromného kaňonu tam a zpět, s výhledem na nejvyšší horu Ománu (Jabal Shams 2970 m.n.m.) Nikde žádná zábradlí a pod námi asi kilometrová díra dolu. Je těžké zaostřit na dno kaňonu, ale myslím, že tam žádná voda není. Na této trase jsme potkali poměrně dost lidí, jelikož se jedná asi o nejvyhlášenější trek Ománu a většina cestovatelů chce tento unikát vidět na vlastní oči. Velmi fascinující jsou zbytky vesnic, které jsou ve stěnách pouštních hor. Ne každý ale došel až k jeskyni s jezírkem na konci trasy. Proti všem ostatním vodám v Ománu byla však kalná, a tak ani v tom velikém vedru nelákala k osvěžení. K ochlazení nám stačilo posvačit v jeskyni nad jezírkem. Zpátky jsme museli stejnou cestou. Byli jsme opravdu vděční, že jsme zde v únoru, kdy se průměrné denní teploty pohybují kolem 25’C a ne v červenci, kdy je ve stínu přes 40’C. Na této trase dopoledne moc stínu nečekejte.

Z hor klesáme dolů, projíždíme jedním z nejstarších měst Ománu Nizwou. Přestože je to také jedno z turisty nejnavštěvovanějších míst, my se jen rychle najíme a pokračujeme dál směr Wahiba Sands. Stihli jsme dorazit na kraj pouště ještě před západem slunce. Tady jsme zaparkovali naše auto a dostali dalšího řidiče s terénním vozem. Vozil nás po písečných dunách nahoru dolu, tam a zpět. Jízda byla jak na horské dráze, ale vše v hlubokém písku velmi pomalé. Přiznám se, že jsem duny čekala vyšší a adrenalinovější. Také nás překvapilo, že z písku trčely trsy trávy a občas i nějaký ten menší strom. Písek měl v zapadajícím slunci neskutečnou zlatou barvu a byl tak jemný, že jsem se jeho přesýpání z ruky do ruky nemohla nabažit. S posledními paprsky jsme užívali nepopsatelnou krásu a rozlehlost zdejší pouštní krajiny.

Náš beduínský řidič nás odvezl do kempu, kde bylo 5 stanů, pouštní kuchyň a ohniště. Dostali jsme výbornou večeři a poseděli s beduíny u ohně. Bohužel ale moc neuměli anglicky, povídali jsme si tedy spíše s dalšími 4 turisty, kteří byli v kempu ubytovaní. Na závěr večera nám parta beduínů zazpívala, doprovázeli se hrou na bubínky a společně jsme si zatancovali kolem ohně. Škoda, že to trvalo tak krátce. Tyhle „pouštní beduíni“ v noci naskákali do auta a odjeli spát do města. 😂 Nejvíc jsem se těšila na hvězdnou oblohu, která tady musí být naprosto úžasná, ale tu noc byl úplněk. 😂 Měsíc tedy osvětloval poušť, jak obří halogen a jen ty největší hvězdy se v noci začaly odhalovat. Umím si představit, že během novu musí být tyto tance pod hvězdami naprosto magické.

Každý stan měl svůj záchod i koupelnu. Utěsnění mezi stanem a plechovou místností však nebylo ideální, a tak stačilo, že se trochu zvedl vítr a mokré tělo bylo hned zase plné písku. Ale i to má své kouzlo. 😊 Jdeme spát a budík dáváme ještě před svítáním. Ráno zdoláváme nejvyšší dunu v okolí, abychom měli pěkný výhled na východ slunce. Vycházející sluníčko znovu barví písek do zlata, a tak ležím v písku a užívám si to ticho a teplo prvních paprsků. Na cestu si vezmeme i boby a tak si dunu ještě sjíždíme, ale opět je to velmi pomalé. Ještě dvě hodiny si jen tak spočívám v písku a příjemném ranním slunku. Z pouštního transu mě vytáhne až snídaně, se kterou přivezli beduíni z města. Vyprávíme o tom, jak boby jezdí pomalu a že sníh je mnohem lepší. Říkají, že když je písek mokrý, je to rychlejší a že nás mohou povozit na bobech za autem. Nabídku jsme bez váhání přijali. Přestože jsme ale křičeli „faster – faster – faster“ a čekali, že nás vyklopí, marně… Jízda byla opět docela pomalá a snažili se především o bezpečí turistů. Vzpomínáme na tvrdý červený písek Jordánské pouště Wadi Rum, kde jsme se při rychlé jízdě na korbě málem vysypali z auta ven. 😂

Opouštíme kemp společně se dvěma německými stopařkami. Plánují stopovat do Wadi Bani Khalid a jsou nadšené, když jim řekneme, že tam máme také zrovna namířeno a v autě dvě volné sedačky. Toto údolí je známé svou krásnou krajinou, křišťálově čistými vodami, palmovými háji a skalními útvary. Nejprve se vydáváme suchou nohou po břehu řeky. Místa, kde je dobrý přístup do vody jsou plná turistů i místních. Jdeme dál proti proudu. Když se voda ztratí v písku, dojdeme až k jeskyni, kde se nám hned nabízí místní průvodce, že nám uvnitř posvítí. I když o to nestojíme, jde do jeskyně ochotně s námi. Ukazuje nám netopýry a nečekaně dlouhé úzké chodby. Dovede nás až k malému podzemnímu vodopádu a taky do jeskyní místnosti s „bazénem“. Řekli bychom, že je to spíš vana, sotva se tam spolu naložíme. Když jsme vylezli z jeskyně ven a spatřili opět sluneční svit, čekala nás zpáteční cesta korytem řeky. Kamarád nám dal před cestou radu k nezaplacení – vezměte si do Ománu nepromokavý batoh! A tak jsme se zpět brodili, v hloubce plavali i sjížděli malé přírodní skluzavky. Všechny věci jsme při tom měli s sebou a dostávali se díky tomu do míst, kde žádní turisté nebyli.

Když jsme odpoledne dorazili do města Sur, zrovna zde začínal festival námořního dědictví. Probíhali tu různé výstavy tradičních ománských řemesel a artefaktů souvisejících s námořnictvím, závody lodí, a další doprovodný kulturní i kulinářský program.

Prošli jsme se k majáku a po západu slunce se jeli ubytovat do nedalekého města Qalhat. I když v mapě byla část tohoto města uvedena jako památka UNESCO, vstup do tohoto prostoru byl z důvodu rekonstrukce zakázán. Vydali jsme se na noční procházku po pláži. Najednou jsem si všimla, že za námi zůstávají v hrubém písku modré stopy. Chvíli trvalo, než nám to došlo. Příčinou tohoto přírodního jevu je plankton! Pokud je tento druh organismu vyrušen, začne jasně zářit modrou barvou. Něco podobného jsme zažili v Thajsku, ale to byl světélkující plankton o velikosti zrnek písku. Tento se zdál velký jak hrách nebo perly. Začali jsme pláž prohrabovat rukama – celá se rozsvítila, bylo to neuvěřitelné. Fascinovaní jsme sledovali, jak zářící mikroorganismy odnáší voda a postupně zhasínají.

S východem slunce jdeme na snídani, která byla na bookingu v ceně ubytování. Recepční jen ukázal na lednici, kde byly suroviny a že si tam můžeme vzít a uvařit co chceme. 😂 To jsme zatím nikde nezažili. Lednice byla plná vajec, ale my jsme se rozhodli pro tortillu s máslem a marmeládou. 😂 Nechceme ztrácet čas vařením a chceme si užít každou minutu denního světla v této krásné zemi. Poměrně adrenalinová byla silnička do Wadi Tiwi. Přes cestu se valila voda, naštěstí jí nebylo moc. Doufali jsme, že se to cestou zpátky nezmění k horšímu. Cesta byla čím dál užší a nabírala prudký sklon. Ve vesnicích se klikatila mezi zdmi a v horách vedla po kraji útesu. Když jsme přijeli na místo hned si nás vzal na starost místní mladý „průvodce“ a provedl nás poměrně náročnou strmou cestou dolů k nejhezčímu jezírku. Bylo ještě brzy ráno a dole u řeky nikdo nebyl. Za svoje pětiminutové nevyžádané služby si dost nevybíravě řekl asi o 300 Kč. Ve strachu o naše auto na parkovišti jsme zaplatili a brali to jako vstupné na tohle úžasné místo. Bylo to vlastně poprvé a naposledy co jsme se v Ománu setkali s podobnou turistickou daní. Opět jsme naskákali do vody, využili náš nepromokavý batoh a plavali asi dvě stě metrů proti proudu přenádhernou soutěskou na jejíchž skalních stěnách rostli palmy až k vodopádu. Na zážitek s průvodcem po pár vteřinách zapomínáme. Přestože bylo časné ráno, voda i vzduch už měli perfektní teplotu. U vodopádu jsme díky lanu vylezli nahoru a přes rozkvetlé zahrady si to namířili k autu. Při zpáteční cestě do údolí jsme měli štěstí, že jsme protijedoucí auta potkali vždy až na rozšířeném úseku.

Wadi Tiwi nasadilo po ránu laťku velmi vysoko, a tak už jsem od Wadi Shab, kam jsme měli namířeno hned po tom, neměla moc velké očekávání. Zaparkovali jsme u ústí řeky, která se vlévala do moře. Převozník u velkého parkoviště nás za pár korun převezl loďkou na druhý břeh, abychom se mohli vydat na jednu z nejdoporučovanějších procházek Ománu. Proti opuštěnému rannímu Wadi Tiwi tu bylo dost turistů. Na druhou stranu tímto údolím nevede žádná silnice a do panenské přírody se tak dostane jen ten, kdo přijede přívozem. Všichni turisté se ale usadili na hlavním koupacím místě, kde byl ideální přístup do vody. My pokračovali podle map.cz o kousek výše horskou kamenitou cestou už úplně sami. Za nedlouho byla možnost sejít dolů k řece. Měli jsme zde modré laguny úplně pro sebe. Svačili jsme na kameni uprostřed řeky a užívali si dokonalé koupaní. Zpět jsme se opět vydali vodním korytem. Problém nastal až u vodopádu, který odděloval liduprázdnou část od přelidněného aquaparku. V okolí nebyla žádná lana a nezbývalo tedy nic jiného, než z cca 5 metrů skočit dolů nebo se otočit a jít stejnou horskou cestou zpět. Za cizí lidi jsme najednou byli velmi vděční a když nám řekli, že dole je skutečně hloubka, tak jsme vodopád seskočili. Pod ním začíná úchvatná jeskyně s vodními skluzavkami, lany, prolézačkami, ale také s davy turistů. Čím blíže jsme byli mírumilovnému vstupu do koryta řeky, tím počet návštěvníků stoupal. My se ale plavili dál, skoro až do moře, a to už byla Wadi Shab zase jenom naše. 😊

Myslela jsem si, že tohle byl den, kdy jsem překonala svůj koupací rekord a že už asi nikdy nestrávím tolik času ve vodě, ale to jsem ještě netušila, že za chvíli přijedeme do Bimmah Sink Hole. 😂 Tenhle legendární bazének podle pověsti vytvořila hvězda, která spadla na zem. Ve skutečnosti se ale jedná o propadnutou jeskyni. Průzračné jezero v tomto „kráteru“ poskytuje osvěžující koupání, ale počítejte s tím, že kolem vás bude plavat spousta rybiček a když se chvilku nebudete hýbat, začnou vás něžně okusovat. Tohle však nebylo poslední koupání dne.

Po zážitku z minulé noci jsme se vydali na noční koupání v moři hledat další pláž se svítícím planktonem do oblasti Sifat Ash Sheik. Ještě, než měsíc vykoukl zpoza hor, konečně jsme spatřili hvězdnou oblohu Ománu. A po setmění se to kolem nás opět začalo třpytit. Na obloze, i na zemi. Ale ani tohle nebylo poslední koupání dne. Na hotelu nás totiž čekala příjemná horká vana, a to po noční koupačce ve slaném moři prostě chceš. Poslední noc na dovolené si musíme užít. Vyrážíme ještě do města na Muttrah Souk - tržnici v historické části Muscatu. Jedno z nejstarších tržišť v zemi s aromatem kadidla střídajícího se s výraznými pachy dámských parfémů – před kterými jsme musela uhýbat a nepřeberným množstvím šátků. Chtěli jsme si zajít do typické ománské restaurace na večeři. Většinou se to zvrtne a skončíme v McDonaldu, ale v Ománu jsme McDonald už navštívili, a tak dnes hledáme něco víc na úrovni. Neúspěšně. Celý den ve vodě nás vyčerpal, a tak chceme už jen jakékoliv kalorie, abychom měli sílu jít spát. U stánku na ulici poprosím o hotdog. V nabídce je i hotdog with cheese – už se mi sbíhají sliny. Chuť mě však přešla, když přinesli toast s taveným sýrem a pár plátky točeného salámu. Hlad nakonec stejně vyhrál. 😂

Před odletem jsme chtěli navštívit ještě Muscat Royal Opera House, ale ten den byla bohužel zavřená. I v jejím okolí to bylo moc hezké. Celkově mě překvapila spousta zeleně, o kterou ve městě pečovali. V Sultan Qaboos Grand Mosque jsme obdivovali pozlacený křišťálový lustr. U této mešity je snad víc parkovacích míst, než u nás v Hradci a je připravena až na 20 tisíc věřících.

Celkově bylo velmi příjemné, že po nás téměř nikde nechtěli platit za parkování, ani za vstupy. Ubytování bylo za příznivé ceny, většinou na standardní úrovni. Naše turistika nabrala úplně nový rozměr, díky malebným kaňonům s průzračnými bazénky a ideální únorovou teplotou vzduchu i vody. Tahle pouštní krajina má své kouzlo, které člověk jen těžko dokáže přenést vyprávěním a fotkami. Omán se prostě musí zažít. 😊