Kdybyste se mě před měsícem zeptali, kde je Svazijské království, dost možná bych netrefila ani kontinent. Protože už nechodím do žádné školy (když teda pominu to, že jsem učitelka), považuji cestování za velmi důležitou část sebevzdělávání. Jak říkal už Jan Ámos Komenský – cestování nejen rozšiřuje obzory, osvobozuje mysl, ale poznávání různorodosti kultur pomáhá k celkovému porozumění našeho světa.

Během našeho roadtripu Jižní Afrikou jsme strávili jednu noc a jeden den v této zemi, čtyřikrát menší, než je naše republika. Přijeli jsme k hraničnímu přechodu, kde kromě celníků nikdo nebyl. Ti se nás ptali odkud jsme a po několikátém zopakování „Czech Republic“ pochopili, že to asi bude nějaký stát. Šli jsme do kanceláře, kde jsme vyplnili vstupní formulář, dostali razítka do pasů a s výhledem na krásnou asfaltem nově potaženou rovnou silnici nasedli nadšeně do auta. Radost byla předčasná, silnice totiž ještě nejspíš nebyla zkolaudovaná a značky nás odkázali na souběžnou polní cestu.

Po 20 kilometrech nás to konečně pustilo na asfalt, a tak jsme se zapadajícím sluncem pokračovali touhle zemí, která nám proti J.A.R. připadala trochu zelenější, kopcovitě členitější s více stromy a méně požáry. Jihoafrická SIM karta tu bohužel nefungovala, tak jsme byli bez signálu na volání i bez datového pokrytí. Ubytování jsme si sice přes booking zarezervovali ještě před přechodem hranic, ale původní plán (dorazit tam během check-inu) trochu pohořel na polních cestách a tak už jen doufáme, že je vše domluveno a čeká nás teplá večeře i střecha nad hlavou…

Do kempu jsme přijeli už za tmy. Totiž offline mapy nás navigovali nejprve k sousedům, ale pan soused byl tak milý, že nás nechal zavolat ze svého telefonu, a nakonec jel s námi, protože uprostřed neosvětlených polí není orientace pro turisty úplně snadná. Jsme tu! A pan domácí ještě taky, hurá! Slaměné domky jako z pohádky, nádhera. Z grilu voní večeře (která se už pár hodin asi jen ohřívá 😂). Několik druhů steaků a klobás, salátek, houstičky, polenta. Jídla bylo ale pro mnohem víc lidí než pro nás tři a v kempu nikdo jiný nebyl, a tak alespoň žena majitele nemusela večer doma vařit. 😂 Interiér chaloupek byl velmi útulný a každá chýše měla dokonce vlastní sprchu a záchod uvnitř.

O takovém nebi si u nás můžeme nechat jen zdát. Minimální světelné znečištění. Bylo úžasné, pozorovat Svazijskou oblohu. A jak krásně se tu spalo a vstávalo, sluníčko šlo přímo do dveří.

Po snídani jsme se vydali do místní výrobny svíček a na řemeslné trhy. Obdivovali jsme jejich umění, vyzkoušela jsem si hudební nástroje (většina byl pěknej šunt pro turisty, co nešel ani naladit 😂) a podívali jsme se, jak se vyrábí svíčky. Průmyslově zpracované vosky a ručně tvarovaná zvířata všech barev a vzorů, takovou svíčku je pak člověku líto zapálit.

Další zastávkou, na kterou jsem se moc těšila byl skanzen Mantenga Swazi Cultural Village. Ve vesničce jsou postaveny tradiční svazijské domy, do nichž se můžete podívat, dozvíte se spoustu zajímavostí nejen o architektuře a kmenu Mantenga, který má svou vlastní identitu, jazyk, zvyky a způsob života. Průvodci zde nosí tradiční oděvy, a kromě samotného skanzenu Vás tu čeká také vystoupení plné tanců, zpěvů a bubnování. Skvělí muzikanti a obratní tanečníci nás nabili super energií, stejně jako publikum složené ze školních výletů. Tolik malých milých veselých černoušků.

Součástí vesnice je také malá procházka k vodopádu, protože bylo docela teplo, zvažovali jsme, že se vykoupeme, ale všudy přítomné cedule – pozor na krokodýly – nás poněkud demotivovaly, a tak jsme v lákavé, průzračně čisté vodě nesmočili pro jistotu ani kotníky. Při opuštění vesnice jsme se ptali silničáře, který zrovna opravoval vozovku, jestli tam někdy opravdu viděl krokodýla. Říkal, že v létě jich tam bývá hodně, ale že teď na zimu se přemísťují z hor dolů a že se tedy nemusíme bát.

Žhavou tečkou na závěr našeho svazijského dobrodružství bylo KFC. Jsme spíš McDonaldovci, osobně se pálivému vyhýbám, ale když je na cestách nouze a ta teď před hraničním přechodem nastala, jsme za jakýkoliv fastfood rádi. Jenže není kuře jako kuře, a to svazijské v koření snad vyrůstalo. Měla jsem pocit, že mi sleze kůže z celého obličeje. Přestože jídlem zásadně neplýtváme, tak tohle se opravdu nedalo dojíst. Nikdy by mě nenapadlo, jak může bejt řízek nebezpečnej. 😂 A tak trochu popálení, ale naplnění super energií, opouštíme tento státeček a pokračujeme dál v cestě Jihoafrickou republikou.