Kostarika – splněný dětský sen

Už jako malá jsem nemohla odtrhnout oči od dokumentů z džunglí Latinské Ameriky. V nejútlejším věku jsem si představovala, že budu v lese mezi zvířaty bydlet a později se začala ve volném čase učit španělsky, abych mohla tahle místa jednou navštívit.

Tak jako si někdo před spaním čte knihu, pouští seriál nebo scrolluje Instagram, já většinou zkouknu akční letenky. A když se tam jednou takhle objevilo San José, neváhala jsem. Kostarika je jednou z nejbezpečnějších zemí Latinské Ameriky, dokonce od roku 1949 nemá ani vlastní armádu. Čtvrtinu země tvoří národní parky a je tu velmi bohatá říše zvířat i nedotčené deštné pralesy.

Když jsme přiletěli do San José, hlavního města Kostariky, byla noc a autopůjčovny byly již zavřené, stejně jako obchody s místními SIM kartami. Ubytovali jsme se blízko letiště, a i když hotelový pokoj byl necelý kilometr, bylo nám doporučeno jet taxíkem. Místní se zdraví kostarickým motem “pura vida“, což znamená čistý život. Ale kolem letiště jsme měli pocit, že nás chce každý okrást. Už jen najít taxikáře, který by měl v autě taxametr, (který samozřejmě do našeho upozornění „zapomněl“ zapnout), chvilku trvalo. Když jsme se ptali, kde máme sehnat místní SIM, tak nám taxikář hned jednu prodal. Fungovala, ale jen první den v okolí letiště, takže jsme zbytek cest byli odkázaní na občasnou WiFi a data našeho kamaráda. S kamarádem Petrem jsme se setkali následující ráno v nedaleké autopůjčovně. Stačilo jen přejít cestu. Jenže přebíhání šestiproudové silnice není úplně jednoduchý úkol. První tři pruhy ještě šly, ale pak jsme uvízli uprostřed a já začala chytat paniku, že teď už se nedostaneme ani tam ani zpět a že bych raději byla na kusy roztrhaná zvěří v džungli než přejetá na padrť už před letištěm. Naštěstí to dobře dopadlo, ale příště si raději dám pár km vedrem navíc obchůzkou, protože teď už vím, že se u toho zpotím méně.

Vydali jsme se k Tichému oceánu, k vyhlášené písečné pláži v národním parku Manuela Antonia. Jako vždy jsme neměli nic zařízené předem a na místě nám řekli, že vstup do parku je na několik dní vyprodán. Jako alternativu nám nabídli boat trip říčním kanálem, kde jsme krmili roztomilé opičky, ve stromech nad námi spali hadi a břehy střežily ještěrky a leguáni.

Pokračovali jsme směr Národní park Corcovado, kde je opravdu vysoká biodiverzita. Ubytovali jsme se na konci světa, kde asfalt na cestách nečekejte, v přírodou obklopeném Los Mineros Guesthouse. Seznámili jsme se zde s naším průvodcem Chanym – domorodcem, který uměl anglicky jen čísla. 😂 Ale jako učitelka španělštiny jsem neměla problém překládat jeho poutavé vyprávění, a tak jsme si hezky popovídali ještě před prvním tripem.

Ráno jsme se vydali na výlet džunglí. Nedaleko ubytování měl Chany vlastní rybníček se dvěma kajmany. Před lety jednoho pojmenoval Kaj a druhého Man a dodnes se tomu nepřestal smát. Údajně v této oblasti lidé kupují pozemky, které žádným způsobem nevyužívají, jen chrání a nechávají přírodu být samu sebou. Z flóry nás nejvíce zaujala spící květina – mimóza, která se při doteku “tváří seschle“, aby býložravce přešla chuť. 😂

Cestou džunglí jsme se koupali ve dvou krásných vodopádech, viděli 4 druhy opic a z lesa vylezli přímo na liduprázdné pláži, kde s námi byli jen pelikáni, papoušci Ara a tukani. Byl to opravdu hezký den v místní přírodě. Cestou zpátky jsme zahlédli také lenochoda, jak spí ve větvích. Tohle zvíře tráví téměř celý život na stromech, kde se kromě spánku také živí, páří i vychovává mladé. Dolu lenochodi slézají jen jednou za týden, aby si došli na záchod k jinému stromu. Kdyby to totiž pustili shora, prozradili by predátorům, kde žijí. Pokud chcete z lenochoda vidět víc než jen chlupatou kouli zavěšenou na stromě, musíte navštívit některou ze záchranných stanic. My jsme ale chtěli naši krátkou dovolenou strávit především ve volné přírodě.

A jak vypadá taková vesnice v džungli? Dobrou vesnici prý poznáte podle toho, že tam najdete kostel, školu a fotbalové hřiště. Jednu takovou se samoobsluhou jsme navštívili. Zboží, co se nevejde do regálů, nechají prostě ležet na zemi. Mě zaujala i historická telefonní budka a taky příšerný řev, který se ozýval ze školy. Znělo to jako přestávka u nás na základce, když si pedagogický dozor odskočil na záchod. Místní se ale rozplývali, byl to ve skutečnosti totiž zpěv vánočních koled, které si děti připravovaly na besídku… 😂

Po návratu domů jsme snědli nachystanou večeři a vyrazili s Chanym a skupinkou nově ubytovaných turistů na další, tentokrát noční, tour do džungle v okolí. Ptáci a savci spí, přichází čas hadů, pavouků a divotvorných obojživelníků. Já jsem se nejvíc těšila na sklípkany (velké rozkošně chlupaté osminohé tvorečky, které spousta lidí chybně nazývá tarantule). Začalo trochu pršet, což nás v deštném pralese na konci období dešťů rozhodně nepřekvapilo… 😂 Průvodce nám každému rozdal čelovku a neustále opakoval, ať se díváme pod nohy. Šlápnutí na nebezpečného hada totiž vyžaduje hospitalizaci do 30 minut a my byli od nejbližší nemocnice 2,5 hodiny. Takže jsme si žádný “přešlap“ nemohli dovolit. Cestou jsme se zastavili u jednoho ze stromů, na kterém bylo veliké termitiště a protože, jak je známo termiti jsou bohatým zdrojem proteinů, pár jsme jich ochutnali. Jejich chuť závisí na stromu, kde právě hnízdí. Tihle chutnali docela dobře. 😊

Překlad ze španělštiny do češtiny pro mě byl hračka, ale ze španělštiny do angličtiny už to pro mě tak přirozené nebylo, tak jsem roli tlumočníka nechala na rodilé Američance. Drželi jsme jako skupina stále u sebe, s přibývajícím deštěm ale ubýval noční život zvířat. Náš průvodce se rozhodl, že přebrodí řeku a podívá se, jestli nenajde nějaké zajímavé živočichy na protějším břehu. Já se na chvilku vzdálila od skupiny, s nadějí, že přeci jen najdu sklípkana o velikosti dlaně. Pak už jsem jen slyšela naši překladatelku, že Chany říkal, ať si sundáme boty a přebrodíme se za ním. Vsadila bych se, že říkal, ať si boty rozhodně nesundáváme a přebrodíme se za ním, ale to už si to všichni štrádovali řekou bosí na druhý břeh. Sundala jsem si tedy boty také a vesele se vydala podívat na jeho úlovek. Našel toho jedovatého hada, na kterého nesmíme šlápnout. Když první člověk vytáhl bosou nohu z vody, Chanyho málem trefil šlak a had v tu chvíli skočil do vody mezi nás. Srdce se mi na vteřinu zastavilo, ale hada naštěstí odnesl proud o pár metrů dál. Dostali jsme pak pěkně vyhubováno a s pokorou se rychle nasunuli zpátky do bot.

Průvodce později vytáhl z řeky hada, tentokrát už údajně neškodného. I když měl stejné zbarvení jako ten předchozí, tak nás s ním tentokrát nechal pomazlit. Nejzajímavější byly na této noční procházce ale žáby. Viděli jsme například nejfotografovanější žábu světa Listovnici červenookou, Rosněnku průsvitnou alias skleněnou žábu hlídající si svoje vajíčka nebo největší kostarickou žábu Ropuchu obrovskou.

Ráno k snídani jsme (tak jako skoro všude) dostali míchaná vajíčka. Celkově mě kuchyně na Kostarice moc neoslovila. Ale v Los Mineros Guesthouse bylo milé, že bylo prostřeno pro všechny ubytované u jednoho stolu. 😊 Navíc přímo před naší chýší byl keř plný kolibříků.

Další den jsme se podél řeky již na vlastní pěst vydali džunglí na doporučené přírodní koupání. Cestou jsme potkali tři zlatokopy a náš kamarád jim dokonce s rýžováním pomohl. Našli jsme také houby, ale už od pohledu nevypadaly chutně a místní nám potvrdili, že houby se tu v lese nesbírají.

I když bychom tady jistě mohli strávit celou dovolenou, rozhodli jsme se pro přesun do zátoky Agujitas de Drake. Nebylo to daleko, ale kdyby nás na křižovatce nenalákali pár metry asfaltu, dost možná bychom tuhle šílenou (a zároveň jedinou pozemní) cestu nezvolili. Pokud by trochu víc zapršelo, nemuseli bychom se dostat pryč. Už takhle byl problém, když pár kilometrů před cílem protínala silnici řeka. Pro místní s jeepy to byla hračka, ale pro nás s tím nejobyčejnějším autem z půjčovny to byla konečná. Naštěstí nám místní poradili, jak řeku objet a my se konečně dostali do Agujitas de Drake.

Kluci usmlouvali pěkné ubytování za příjemnou cenu a pak jsme se vydali na procházku podél pobřeží. Se západem slunce jsme se vykoupali v moři, přičemž nám potulný pes hlídal věci.

Hned ráno jsme vyrazili na šnorchlovací výlet lodí. Dojeli jsme k nedalekému ostrovu Isla del Caňo, kde právě vyplavala kareta zelenavá, která zde nakladla vejce. Při potápění jsme kromě korálů a různých rybiček viděli také (pod vodou děsivě velikou) langustu a rejnoka. Protože se jedná o přírodní rezervaci, museli jsme plavat ve skupině s průvodcem. Ten však bohužel náruživě hledal žraloky v hlubších vodách, kde ale nebylo tolik života jako v korálech poblíž ostrova (a ten den ani žraloci). Přestože bylo pod mrakem, všichni jsme měli po šnorchlování festovně spálená záda. Na ostrově jsme si dali přestávku a vylezli na vyhlídku. Pak jsme si lehli na pláži pod palmu, načež nás upozornili, že padající kokosy tu zabijí mnohem více lidí než zvířata. Když jsme byli na cestě zpátky, viděli jsme létající ryby (ty mohou svou prsní ploutví plachtit až 200 metrů) a delfíni mláďata hrající si ve vlnách za naší lodí.

Jen co jsme skončili náš boat trip, sedli jsme do auta a zdolali převýšení 3500 m.n.m. Nevím, jestli ta příšerná bolest hlavy byla způsobená změnou tlaku nebo úpalem… Konečně jsme narazili na McDonald – symbol našich lowcost cest a poprvé zde ochutnali houbový burger!

Cestou jsme se ještě rozloučili se sluníčkem na pobřeží národního parku Marino Ballena, kde byl zrovna odliv, který z pláže udělal jedno veliké zrcadlo.

Ráno jsme se vydali na Volcán Irazú – nejvyšší sopku Kostariky (3432 m.n.m.). Poslední erupce byla v roce 1994. Z parkoviště je možné se vydat buď na okraj kráteru nebo na vyhlídku nad sopkou. Bylo krásné počasí, my byli na místě první a měli celý národní park pro sebe. Mysleli jsme si, že z okraje půjdeme na vyhlídku zkratkou. Ale hustý porost dělal cestu čím dál neprostupnější, až jsem nakonec uklouzla a skončila jako bába pod kořenem. Říká se, že pokud je příznivé počasí, je možno z vrcholu Irazú vidět Pacifik i Karibik. My, po tom co jsme došli normální cestou na vyhlídku, tak jsme viděli asi tak metr před sebe. Jak už to v horách bývá, počasí se mění každou minutu.

Nedaleko vulkánu se nachází staré opuštěné sanatorium. Nevím, jestli se to počítá jako urbex, když tam mají zpoplatněný vstup a funkční wc, ale bylo to zpestření. Vlastně možná jediná architektura, co jsme tentokrát navštívili. 😂

Chtěli jsme si užít ještě jednu večerní džungli, a přestože se přihnala bouřka a zvířata se všechna schovala, nenechali jsme si deštivou noční procházku ujít. Bylo to neskutečně magické a já bych s čelovkou po džungli chodila klidně celou noc.

Na doporučení majitele bytu, kde jsme strávili předchozí noc jsme jeli do oblasti Tabacón, kde najdete i vyhlášené teplé prameny. Je zde postaveno spoustu lázeňských resortů, ale některé části volně protékají přírodou, a tak si je můžete bezplatně užít jako my. V termálních vodách horkých pramenů Río Chollín jsme si dali přírodní noční wellness. Zkušená parta dalších návštěvníků s sebou měla svíčky, což je k osvětlení tůňky rozhodně romantičtější než telefon. Když jsme v noci dorazili hladoví na ubytování, ocenili jsme, že recepce je zároveň bar, kde dělají sendviče. Uvnitř byla navíc půlka kuřete, takže jsme nešli spát hladoví.

Poslední den jsme se vydali na trek do Národního parku Arenal. Když se tady chcete jít projít do lesa, musíte zaplatit poplatek. A je to pochopitelné, protože tu cestu tam někdo musí pravidelně vysekávat mačetou a správci mají také přehled, že každý, kdo se do pralesa vydá, se z něj také vrátí. Na tomhle výletě jsme zažili deštný prales se vším všudy, včetně tropické přeháňky, která by u nás během pár minut způsobila povodně, ale tady to místní půda a rostliny vsákly. Podél cest seděly obří ropuchy a my jsme zmoklí nevypadali o moc lépe než ony. Byli jsme tu zároveň i jediní turisté. Celou džungli jsme měli pro sebe. Porost tak hustý, že se nedalo jít mimo cestu, obrovské listy stromů, ze kterých vysely stovky lián, miliony kapradin a mechů a pak se v cestě objevil i strom jak z Avatara – přes 700 let starý pilon.

Odpoledne jsme navštívili ještě La Fortunu, kde jsme se rozloučili s naším cestovním parťákem, který pokračoval na své cestě Amerikou od severu na jih. Podívali jsme se na 70 metrový vodopád tryskající z džungle a ve stejnojmenné vesnici nakoupili pár suvenýrů. Kýčová vánoční výzdoba všude kolem nám připomínala, že se už zítra vracíme zpátky do reality, do šedé české zimy plné předvánočního chaosu. A tak jsme se rozhodli, že si před odletem dopřejeme ještě jedno prohřátí v horké řece a tentokrát si nakoupíme vlastní svíčky!

Tím končí naše šestidenní dobrodružství v Kostarice a já už se moc těším, až prozkoumáme zase další část naší úžasné planety.

Alena Kašparová

...

🎻 Profesionální houslistka @violinanela
📷 Fotografka @foto.alenka
🎶 Zakladatelka www.kvartetohk.cz
🌎 Cestovatelka 🎼 Učitelka
💕 Sladkožroutka

Články z blogu

Proč je při svatebním obřadu lepší živá hudba? - článek z blogu Aleny Kašparové

Proč je při svatebním obřadu lepší živá hudba? ♪♫

Někdy to všechno začíná ještě před samotným obřadem...

Hra na housle soukromě nebo v ZUŠ? - článek z blogu Aleny Kašparové

Prodloužený víkend v Jordánsku

Co všechno se dá stihnout v Jordánsku za 4 dny?

Hra na housle soukromě nebo v ZUŠ? - článek z blogu Aleny Kašparové

Hra na housle soukromě nebo v ZUŠ? ♬

Během své učitelské kariéry jsem se setkala s mnoha...

Jak vybrat hudbu ke svatebnímu obřadu - článek z blogu Aleny Kašparové

Jak vybrat hudbu ke svatebnímu obřadu? ♥

Každá svatba je jedinečná a tak berte rady níže pouze...

Kategorie článků z blogu

Instagram @violinanela